Co takhle zkusit vyjet na kole na nejvyšší horu Jizerských hor, na Smrk? Proč ne! Aneb cyklovýlet tentokrát v režii dvou holek, co prchly z města za tichem, krásnou přírodou a čerstvým horským vzduchem.
Naložily jsme si na nosič kola a vyrazily směr Jizerské hory. Auto jsme nechaly na placeném parkovišti u sklářské osady Jizerka, která se rozprostírá v malebném údolí říčky Jizerky a nad nímž se vypíná kopec Bukovec (1005 m.n.m.). Jizerka je významnou turistickou křižovatkou a základnou jak pro pěší turistiku, tak pro horskou cyklistiku a v zimě se její okolí mění na ráj pro běžkaře. Osadou se klikatí potoky s rezavě hnědou rašelinnou vodou a na loukách kolem nich jsou rozesety krásné dřevěné chalupy.
Osada Jizerka
Náš plán byl uniknout davům, takže jsme odbočily cca 400 m za Panským domem vpravo z hlavní směďavské magistrály a začaly stoupat po Lasičí cestě do sedla pod Věžní skálou. Za sedlem cesta klesá do údolí Jizery a kopíruje horní povodí Jizery. Po lesní asfaltce se jelo parádně a ani stoupání nijak nebolelo. Stačilo zařadit lehčí převod a stupeň Trail. Stoupání pravidelně střídalo klesání, takže jsme si nohy i odpočinuly.
Cesta stále vedla lesem, občas jsme zastavily na borůvky, nebo u rašelinných potůčků a náš hlavní cíl se pomalu začal blížit. Na rozcestí Předěl se sbíhá pět cest a dva průseky, tudíž je velmi pravděpodobné, že tu potkáte další cyklisty, nebo pěší turisty. Každopádně jsme se ocitly v místě, kde v hlubokých rašeliništích pramení řeka Jizera.
Rašelinná jezírka
Sjely jsme k odbočce zvané poeticky Nebeský žebřík. Při pohledu na strmé stoupání k hraničnímu vrcholu Smrku nám bylo hned jasné, že po modré značce pokračovat na kolech nemůžeme. Potíže tu mají pěší, natož my s koly. Celé se to dá objet po širokách lesních cestách, které jsou pro kola sjízdné, ovšem stoupání je strmé úplně stejně.
Zapotily jsme se opravdu hodně. Kameny na cestě na pohodlné jízdě moc nepřidaly. Pěší, které jsme míjely, si klepali na čelo, ale my jsme byly odhodlané ten kopec prostě vyjet. Po náročném výšlapu jsme nakonec vítězoslavně nejvyšší horu Jizerských hor zdolaly a měly z toho upřímnou radost.
Na plochém vrcholu stojí moderní rozhledna. Neodolaly jsme a vystoupaly nahoru. Pohled do okolí, kterému dominuje zelená barva smrků, stál za to. Vzhledem k tomu, že tu na nás bylo příliš živo, jsme se rychle občerstvily, nabraly síly a pokračovaly směle do Polska.
Výhledy byly parádní
Kousek od vrcholu jsme minuly turistický přechod, za kterým se doposud pohodová cesta změnila v pěšinu, která připomínala spíše vyschlé koryto kamenité Jizery, než turistickou stezku. Musely jsme tedy sesednout s kola a jít pěšky. Naštěstí tento úsek po necelém kilometru skončil a napojil se na šotolinovou lesní cestu, klesající po úbočí Stógu Izerského do údolí.
Sjezd kousek za hranicemi s Polskem
Šotolina se brzy změnila v asfalt a my si vychutnaly každý metr sjezdu. Byla to parádní odměna za náročné stoupání, co jsme měly za sebou na české straně. Z lesa nás cesta vyvedla na louku zvanou Hala Izerska. Ta sousedí s rezervací Rašeliniště Jizery, která je největším rašeliništěm Jizerských hor. Dokonce byla organizací UNESCO zařazena do sítě nejvýznačnějších evropských rašelinišť a právem.
Rašeliniště Jizery v Polsku
Na kopci stojí v místě bývalé osady Velká Jizera chata Górzystów, která je vyhlášená svou kuchyní. Široko daleko je to jediné stavení na této krásné louce. My jsme pokračovaly přes dřevěnou lávku přes rašelinný potok a vystoupaly na horizont.
Přes rašelinné potoky na polské straně
Za horizontem se před námi objevila meandrující Jizera, jejíž tok se však záhy změnil v balvanité koryto s velkým spádem. Ještě než se tak stalo, nechaly jsme kola na břehu, smočily nohy v osvěžující vodě a poseděly na obřích balvanech v korytě Jizery. Tahle část cyklovýletu byla nejkrásnější. Nikde nikdo, jen hučící a křišťálově čistá řeka.
Parádní pauza u Jizery
Přes lávku zpět do Čech