400 ultra - když toho chceš hodně vidět, ale nemáš moc času. I tak by se dal jednou větou popsat cyklistický závod, který sám sebe klade na pomezí ultracyklistiky a bikepackingu. Trasa dlouhá 400 km vedoucí po skvostech české krajiny s převýšením 9.000 m je totiž přesně tou záležitostí, při níž si člověk klade otázku: brát si věci na spaní či si nebrat věci na spaní?
Je to totiž poměrně krátká vzdálenost na to, aby si člověk kvůli pár hodinám spánku vezl spacák, ale dost dlouhá na to, aby to běžný smrtelník zvládl zajet na jeden zátah. Já jsem se rozhodla jít do rizika a spoléhat se pouze na péřovku a nouzový vak, když by bylo nejhůř. To, že bude nejhůř hned při prvních 60 km, jsem nečekala. Než se mi rozjely nohy a než se hlava srovnala s tím, že mě nic jiného několik dalších desítek hodin nečeká, topila jsem se v myšlenkách, do čeho jsem se to zase pustila.
Přípravy kola a veškerého vybavení
Největší krize přišla v Krkonoších cestou na Dvoračky, kdy jsem v naprosté sluneční výhni tlačila kolo vzhůru a kilometry neubíhaly. Po té, co jsem se konečně vyškrábala na vrchol a chtěla jsem sednout na kolo, přehazovačka udělala nepříjemný zvuk a zaujala tak nepřirozenou pozici, že mi ve vteřině blesklo hlavou, že je konec. Ze zoufalých pokusů o opravu mě vysvobodili dva další závodníci, kteří se ujali pacienta a problém vyřešili. Kromě starostí o to, zda to se mnou přehazovačka vydrží až do konce, mi tento moment přinesl něco velmi důležitého. A sice uvědomění toho, jak moc to nechci vzdát.
Dobré naladění a sladění je základ úspěchu
Následovala cesta Jizerskými horami, kde jsem ještě za světla stihla singltrek pod Smrkem a s padající tmou jsem zastavila na doplnění zásob v Hausmance U Kozy u Oldřichova v Hájích. Když jsem balila věci a chtěla jsem vyrazit zpět na trasu, začal se zvedat silný vítr a všude kolem létaly blesky. Místní trampové mi ukazovali radar ve svých mobilech a přemlouvali mě, ať do toho nejezdím, že se žene nějaká pohroma. Já jsem se ale cítila dobře, nechtělo se mi čekat bůhví jak dlouho, než to skončí, a tak jsem zapnula světla a vyrazila jsem zpátky do lesa. Naštěstí to nemělo dlouhého trvání a smršť byla po chvíli ta tam. Bylo poměrně teplo, takže ani to, že je člověk mokrý od hlavy k patě, až tolik nevadilo.
Mým cílem bylo zvládnout na jeden zátah Hvozd, pátý nejvyšší vrchol Lužických hor, a po něm si dopřát chvíli odpočinku. Tu a tam se mi povedlo se s někým na chvíli sjet a prohodit pár vět, než se zase naše cesty rozdělily. Únava, které jsem se bála ze všeho nejvíce, však přicházela velmi pozvolna a já jsem si tedy nejdelší spánek vůbec dopřála daleko za Hvozdem až ve 4:00 ráno v altánu před Českým Švýcarskem. Nařídit budík na 4:20, nasoukat do sebe housku ještě ze startu a pokračovat v krasojízdě, to byl jasný plán.
Z nočního výjezdu na Hvozd
Druhý den ráno, kdy mi do cíle zbývalo už „jen“ 170 km, jsem věděla, že pokud vydrží kolo, do cíle dojedu, a to snad i do půlnoci. Bavilo mě to, nohy byly rozjeté, teplota klesla na příjemnou hodnotu v porovnání s předchozím dnem. A taky se mi chvílemi povedlo vytěsnit to, že vlastně jedu nějaký závod. Ostatní závodníky jsem již téměř
nepotkávala, a tak jsem se ponořená do poslechu audioknihy kochala pohledem na skvosty naší krajiny v Máchově kraji, Českém ráji a Podkrkonoší. Posledních 70 kilometrů bylo báječných, kilometry rychle ubíhaly a já jsem začínala věřit tomu, že bych to mohla stihnout do cíle třeba už kolem 22. hodiny. To se skutečně povedlo, vidina cíle byla totiž natolik omamná, že jsem byla v cíli krátce po čtvrt na 10 večer, po 33 hodinách a 18 minutách strávených na trase.
Cestou do Krkonoš
Tento čas s přehledem stačil na první místo mezi ženami a na 35. celkově. Z toho, že jsem tuto náročnou trasu zvládla odjet, a to dokonce sama, a že se mi navíc podařilo nechat za sebou dvě třetiny mužů, jsem měla obrovskou radost. Je škoda, že podobné závody nejsou více oblíbené mezi holkami, protože rozhodně to není něco, co by něžné pohlaví nemohlo zvládnout, nebo si to snad dokonce nemohlo užít. Takže holky, příští rok se vidíme na startu!
Stupně vítězů